Odborový svaz PHGN

V Nejčastějších dotazech tentokrát na téma nemoci z povolání.

Pan Josef N. měl zdravotní problémy a měl podezření na nemoc z povolání, jelikož byl v práci vystaven nadměrnému množství prachu. Jeho praktický lékař ho poslal za poskytovatelem pracovnělékařské péče u zaměstnavatele. Nemoci z povolání posuzují, uznávají a vývoj zdravotního stavu osoby s uznanou nemocí z povolání sledují poskytovatelé v oboru pracovní lékařství, kteří získali povolení ministerstva k uznávání nemocí z povolání. Seznam poskytovatelů, kterým bylo uděleno povolení uznávat nemoci z povolání, je na webových stránkách Ministerstva zdravotnictví.

Dle vyjádření Oddělení pracovního lékařství Státního zdravotního ústavu k tomu, aby byla uznána nemoc z povolání, musí být splněny tři podmínky. Za prvé nemoc musí být uvedena v seznamu nemocí z povolání, za druhé musí být prokázáno, že pracovník trpí onemocněním v určité tíži a za třetí musí být splněny podmínky, za kterých nemoc z povolání vzniká.

Někdy může jít pouze o ohrožení nemocí z povolání podle § 347 odst. 1 zákoníku práce. Ohrožením nemocí z povolání se rozumí takové změny zdravotního stavu, jež vznikly při výkonu práce nepříznivým působením podmínek, za nichž vznikají nemoci z povolání, avšak nedosahují takového stupně poškození zdravotního stavu, který lze posoudit jako nemoc z povolání, a další výkon práce za stejných podmínek by vedl ke vzniku nemoci z povolání.

Postup při posuzování a uznávání nemocí z povolání je stanoven vyhláškou č. 104/2012 Sb., o stanovení bližších požadavků na postup při posuzování a uznávání nemocí z povolání a okruh osob, kterým se předává lékařský posudek o nemoci z povolání, podmínky, za nichž nemoc nelze nadále uznat za nemoc z povolání, a náležitosti lékařského posudku (vyhláška o posuzování nemocí z povolání). V příloze k této vyhlášce jsou uvedeny podmínky, za nichž nelze nemoc, která byla uznaná za nemoc z povolání podle nařízení vlády, nadále uznat za nemoc z povolání. Ze závěru lékařského posudku musí být zřejmé, zda se nemoc posuzované osoby uznává nebo neuznává jako nemoc z povolání (z. č. 373/2011 Sb. § 62 odst. 5).

Podle § 64 z. č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, je zaměstnavatel je povinen umožnit poskytovateli pracovnělékařských služeb a poskytovateli v oboru pracovní lékařství, který získal povolení ministerstva k uznávání nemocí z povolání, vstup na pracoviště, kde zaměstnanec nebo bývalý zaměstnanec pracuje nebo pracoval za podmínek, jejichž vlivem posuzovaná nemoc z povolání vznikla, a to za účelem zjištění dalších skutečností nebo provedení klinického testu, popřípadě odebrání vzorku materiálu nebo pořízení audiovizuálního záznamu potřebného k posouzení nemoci z povolání. Zaměstnavatel je též povinen pro zajištění objektivity šetření a ověření podmínek vzniku nemoci z povolání umožnit vstup na pracoviště bývalému zaměstnanci (z. č. 373/2011 Sb. § 64).

V případě pana Josefa se na základě dokumentace od lékaře pracovnělékařské péče a výsledků odborných vyšetření zjistilo, že dotyčný trpí pneumokoniózou. Tato nemoc je zařazena do seznamu v Příloze nařízení vlády č. 290/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Podle zákoníku práce § 269 odst. 2 je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou nemocí z povolání, jestliže zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Nemoc vznikla u současného zaměstnavatele pana Josefa, u kterého pan Josef pracoval za podmínek, jejichž vlivem posuzovaná nemoc z povolání vznikla. U tohoto zaměstnavatele pracoval téměř celý pracovní život. V jeho případě byla tedy nemoc uznána a bylo na zaměstnavateli prostřednictvím pojišťovny Kooperativa ho odškodnit.

Nemoc z povolání je většinou dlouhodobá záležitost. Zaměstnanec má právo na stejné náhrady jako u pracovního úrazu. Pokud je v pracovní neschopnosti, tak má nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti: přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a plnou výší náhrady mzdy nebo platu podle § 192 nebo odměny z dohody podle § 194 a plnou výší nemocenského (§ 271a ZP); náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity, která přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu (§ 271b ZP); náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění (§ 271c ZP); účelně vynaložené náklady spojené s léčením, které přísluší tomu, kdo tyto náklady vynaložil (§ 271d ZP).

Počty bodů pro ohodnocení bolesti a ztížení společenského uplatnění pro jednotlivá poškození zdraví způsobená nemocí z povolání jsou uvedené v Příloze č. 2 a č. 4 k nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání.

Zaměstnavatel pana Josefa přeřadil na jiné místo s menší mzdou. Vypočítali mu náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, tzv. rentu, a posléze vyplatili bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb.

Pokud by dostal z důvodu nemoci z povolání od zaměstnavatele výpověď, podle § 52 písm. d) ZP, náleželo by mu podle § 67 odst. 2 ZP odstupné ve výši nejméně dvanáctinásobku průměrného výdělku. Pokud by se hned po skončení pracovního poměru přihlásil na úřadu práce, musela by mu být proplacena renta ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem a případným invalidním důchodem, přičemž pro výši renty není rozhodná výše odstupného. Renta přísluší zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy.

Uchazeči o zaměstnání, kterému bylo podle jiných právních předpisů z posledního zaměstnání vyplaceno odstupné, odbytné nebo odchodné, se podpora v nezaměstnanosti poskytne až po uplynutí doby, která se určí podle počtu násobků průměrného výdělku nebo měsíčního služebního příjmu, ze kterých byla odvozena minimální výše odstupného, odbytného nebo odchodného stanovená jinými právními předpisy. Poskytnutá podpora v nezaměstnanosti pak nemá vliv na výši renty.

V publikaci Pracovnělékařské služby (ŠUBRT, B.; TUČEK, M. Pracovnělékařské služby – povinnosti zaměstnavatelů. Praha: Anag, 2013) se uvádí, že „Zásadním problémem je skutečnost, že v době, kdy již probíhá zjišťování nemoci z povolání, mohl při pracovnělékařské prohlídce poskytovatel pracovnělékařských služeb vydat lékařský posudek, že zaměstnanec dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost. Protože nemoc z povolání dosud není uznána, lékař nemůže uvést, že pozbytí zdravotní způsobilosti je z důvodu nemoci z povolání (i když může konstatovat, že je dána z důvodu, pro který je nemoc z povolání zjišťována). Zaměstnavatel na takový posudek obvykle reaguje dáním výpovědi pro pozbytí zdravotní způsobilosti z tzv. obecných příčin, tj. podle § 52 písm. e) zákoníku práce, tj. bez nároku na odstupné. Jestliže bude následně nemoc z povolání uznána, a to zpětně tak, že bude zřejmé, že důvodem výpovědi byla nemoc z povolání, nebude moci zaměstnanec již velmi často podat žalobu na neplatnost výpovědi (ve dvouměsíční prekluzivní lhůtě ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním, podle § 72 ZP).

Nelze přehlédnout, že zdravotní nezpůsobilost zaměstnance k výkonu dosavadní práce byla v daném případě způsobena nemocí z povolání, o které však v době dání výpovědi zaměstnavatel ani zaměstnanec najisto nevěděli. Bylo by proto – zvláště s ohledem na předepsaný postup zjištění nemocí z povolání a zpětný účinek lékařského posudku o jejím uznání – v rozporu s dobrými mravy, kdyby zaměstnanec z tohoto důvodu přišel o právo na odstupné v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru, protože skutečným důvodem jeho zdravotní nezpůsobilosti k práci byla nemoc z povolání.“ Co tedy v takovém případě dělat? Obrátit se na soud?

JUDr. Bořivoj Šubrt k tomu říká: „Nechávat vše na soud by nebylo dobře, trvá to, a proč by musel poškozený žalovat? Nejvyšší soud rozsudkem ze 16. 12. 2013 vyslovil, že lékař musí v lékařském posudku, kterým vyslovuje, že zaměstnanec dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k práci, uvést příčinu, tj. mimo jiné zda jde o obecné onemocnění, nebo nemoc z povolání. Ta ještě v daném případě není uznána, ale lékař ví, že specializovaný poskytovatel nemoc z povolání posuzuje. Proto lékař ani neuvede obecné onemocnění. Řešením je tedy závěr, že je nezpůsobilý s poznámkou, že běží posuzování nemoc z povolání, nebo z tohoto důvodu vyčkat s posudkem. Zaměstnavatel by měl zaměstnance zatím vyřadit z práce s náhradou mzdy (neboť lze očekávat uznání nemoci z povolání).“

ZDROJ: BOZPINFO 
AUTOR: HRUBÁ KATEŘINA