Odborový svaz PHGN

Zaměstnanec (dále žalobce), který pracoval jako tunelář v podzemí, se soudně domáhal odškodnění pracovního úrazu. Na jedné noční směně pracoval na stavbě tunelu a během razících prací došlo k sesuvu zeminy a zavalení bagristy, jeho spolupracovníka. K sesuvu došlo v okamžiku, kdy se žalobce chystal vjet nákladním vozem do vyhloubené jámy pro zeminu. Po této události se u něj začaly projevovat zdravotní obtíže (potíže s dýcháním, omezením hybnosti, opakovaná ztráta vědomí), které nakonec vyústily v jeho pracovní neschopnost. U žalobce se rozvinula posttraumatická stresová porucha, byl mu přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně. Žalobce je zásadním způsobem omezen v běžném životě, neboť není schopen živit se vlastní prací, postarat se o sebe v běžných životních situacích, není schopen plnohodnotného rodinného a manželského života a jakýchkoli zájmových aktivit, a to i přesto, že se adekvátním způsobem léčí. Žalobce navrhl ještě rozšíření žaloby o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za další období k tomu, co navrhoval původně.

Zaměstnavatel (dále žalovaná) jeho nárok odmítla. Uvedla, že v době propadu zeminy v tunelu žalobce svačil na povrchu a připravoval se na vjezd do podzemního pracoviště. Sesuv zeminy neviděl, propad nemohl podle žalované ani slyšet, nedošlo k jeho tělesnému zranění náhlým a násilným působením zevních vlivů. Žalobce si navíc musel být veškerých rizik spojených s prací v podzemí vědom. Rovněž vedlejší účastník (pojišťovna) považuje uplatněný nárok za neopodstatněný, neboť nebyly naplněny znaky pracovního úrazu.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, byla prokázána jak existence pracovního úrazu, tak vznik škody v podobě ztížení společenského uplatnění i příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Zamítl však návrh na změnu (rozšíření) žaloby.

Městský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Na jejich základě dospěl k závěru, že poškození zdraví žalobce (posttraumatická stresová porucha) představuje pracovní úraz tak, jak je tento definován v zákoníku práce, neboť jde o poškození zdraví zásahem do duševní integrity žalobce, k němuž došlo nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a současně násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů. Poukázal na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle které se za pracovní úraz za určitých podmínek považuje infarkt myokardu nebo jiná cévní příhoda.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že nikoliv každé krátkodobé, náhlé a násilné působení zevních vlivů, byť je nezávislé na vůli zaměstnance, nastane v době, kdy zaměstnanec plní pracovní úkoly, a způsobí poškození jeho duševního zdraví, musí zakládat odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úraz bez ohledu na to, jak vzdáleně od zaměstnance se tyto vlivy projevují. Tu zakládá jen takové působení zevních vlivů, které míří přímo na zaměstnance, který je těmito vlivy zasažen anebo alespoň bezprostředně ohrožen. Pouhý subjektivní emocionální prožitek nemůže být úrazovým dějem (Nejvyšší soud sp. zn. 3 Cdon 951/96 a 21 Cdo 1792/2004).

Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem jsou poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, ke kterým došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Všechny tři tyto předpoklady musí být splněny současně.

O úrazový děj může jít i v případech, kdy tu působení zevních sil zdánlivě chybí. Jedná se o případy náhlého poškození zdraví, které nastalo při náhlém vypětí sil, velké námaze, nezvyklém úsilí, kdy pracovní výkon přesahuje hranice obvyklé, každodenně vykonávané práce, nebo je sice konán v hranicích obvyklé těžké práce, ale za nepříznivých okolností, anebo se pohybuje sice v hranicích obvyklé namáhavé práce, pro kterou však organismus zaměstnance není přizpůsoben nebo na kterou svými schopnostmi nestačí. Zevní příčinou samostatného poškození psychického zdraví zaměstnance mohou být různé traumatizující události na pracovišti. Nejedná se přitom jen o situace, kdy je zaměstnanec touto událostí zasažen jako její přímý účastník, ale též o situace, kdy je zaměstnanec jen pozorovatelem (svědkem) takové události. Naproti tomu vnímání pouhých vedlejších (sekundárních) projevů takové události (jako například hluku, zvířeného prachu, prchajícího davu lidí apod.), jehož emocionální zpracování vedlo k poškození psychického zdraví zaměstnance, zákonné znaky pracovního úrazu nenaplňuje.

Žalobce se v okamžiku, kdy k závalu došlo, vyskytoval vně tunelu, takže vlastní zával a zavalení svého kolegy ani nepozoroval, uviděl jen prach, který se jako následek závalu objevil ve vzduchu. Vnímání vedlejších projevů nešťastné události a jejich emocionální zpracování (jehož výsledkem u žalobce bylo, že si uvědomil, že při závalu mohl zemřít) však znaky úrazového děje ve smyslu ustanovení § 269 odst. 1 zák. práce nenaplňuje. Závěr odvolacího soudu, že „zákonné předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu při pracovním úrazu jsou dány … a základ nároku tak je plně opodstatněn“, není proto správný. Nejvyšší soud rozhodl, že žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaná zaplatila náhrady za pracovní úraz, se zamítá.

Článek vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3408/2022.

ilustrační foto (AI Perplexity)

Autor: Nejvyšší soud ČR

Zdroj: bozpinfo.cz